AURI CHAMONIX
ZAMUNDA
Plemeno: Border kolie
Pohlaví: Fena
Zbarvení: Blue merle
Věk: 4,5 roku
CHS: Zamunda
Chovatel: Zuzana Fialová
Aurinka je nejmladším členem naší rodiny, přesto mi občas připadá, že naši rodinu tak trochu řídí. :) Když jsme si ji jako štěňátko přivezli, počítali jsme s tím, že bude bydlet venku v kotci. Přišel ale listopad a začalo období bouřek a zimy. Když jsem ten večer do kotce vedla, byla už tma. Chvíli jsem tam s ní seděla a koukala na náš dům. Okolo foukal silný vítr, který se opíral do stromů. Kmeny praskaly, na střechu padaly větve a listí lítalo až na nás. Okna postupně zhasínala, až zůstalo svítit jen poslední na chodbě. V okně se objevila mamka, které kontrolovala, jestli už jdu domů. Rozloučila jsem se s Aurinkou a zamčela kotec. Doma jsem pak ještě posvítila baterkou z okna, abych se ujistila, že je Aurinka schovaná v boudičce. V té temné černé tmě zasvídila dvě malá očíčka... Nedalo mi to, s dovolením mamky jsem se zase oblékla a šla pro ni. Na to neuvěřitelné štěstíčko zářící z jejích očí nikdy nezapomenu!
...Tohle byl poslední moment, který Aurinka strávila venku v kotci. Dnes tam bydlí sekačka, nářadí na zahradu a dříví. :)
Od této chvíle zastávám názor, že border kolie je plemeno, které se velmi fixuje na člověka, a proto je i vhodné pro chov v bytě. Myslím si, že pes, který žije uvnitř s rodinou, si vytvoří mnohem větší a pevnější pouto, než pes žijící v kotci nebo na zahradě. Je to ale samozřejmě pouze můj názor a pohled na věc.
Aurinka byla v kotci velmi nešťastná, což dávala znát nepřetržitým štěkáním. Celou noc vždycky proseděla u dveří a přes den spala někde na zahradě. Po tom, co jsme si ji vzali domů zmizely veškeré problémy a stížnosti sousedů...
Tak tohle jsem já!
Jak již asi víte, moje jméno je Auri Chamonix Zamunda. Přišla jsem na svět 2. 6. 2014 a tehdy to všecko začalo.
Žila jsem ve smečce s maminkou a mými šesti sourozenci. Občas se k nám přidal i jorkšírek Matýsek, kterého však naše společné dovádění brzy přešlo, protože jsme jej všichni přerostli.
Už jako u malé kuličky se u mne projevovaly charakteristické znaky mého já.
Ke snídani, obědu i večeři jsem chodila jako poslední. Proč? Když okolo bylo tolik zajímavých věcí! Nač se cpát k misce, když můžu prohledávat terén. Průzkumníkem jsem zůsatala do dnes a s tím mým stravováním je to podobně... Nijak se k misce nehrnu, však ona neuteče :)
Dále mi příroda nadělila krásné dlouhatánské nožičky. Naprosto ideální k hrabání důlků a děr a kráterů, do kterých jsem si pak vyčerpaná mohla lehnout a spokojeně odpočívat. Dnes mi hrabání bohužel zakazují, že prý to škrábe parkety :(
Jako malinká jsem byla zvyklá spinkat s maminkou, sestřičkami a bratříčkem. Samotné mi to prostě nešlo. No a v novém domově to asi nevěděli a naivně mysleli, že když mi postaví kotec a boudu, že tam budu spokojeně živořit. Nene! Sama tam nebudu ani za nic, když můžu být s vámi v křesílku u krbíku nebo v postýlce. :)